Workshop s názvem „Jaká bude budoucnost církví?“ proběhl dne 7. 8. 2019 pod vedením husitské farářky Martiny Kopecké a Jiřího. Vyhrazený sál v pražském Langhansu byl zaplněný do posledního místa. Cílem workshopu bylo připravit základy dopisu, který by skupina LGBT křesťanů zaslala představitelům českých církví. Vyslovit to, co v církvích zažíváme, jak to vnímáme, a jak by bylo možné věci posunout k lepšímu, k dobru církví i LGBT věřících.
Na tématu se teď bude s některými účastníky pracovat dál, pokud byste se chtěli přidat, ozvěte se nám! Práce probíhá pod záštitou ekumenického společenství věřících LOGOS.
Každopádně již teď se rádi podělíme o Jirkův úvodní příspěvek, kterým byla prezentace knihy Building a Bridge (Stavět most) od amerického jezuity Jamese Martina. Plné znění recenze této knihy vychází i v magazínu Christnet.
Jak může katolická církev a LGBT komunita vstoupit do vztahu respektu, soucítění a citlivosti?
Praha se tento týden zahalila opět po roce do duhových barev a lidé s menšinovou sexuální orientací slaví svůj tzv. „týden hrdosti“. To je ideální příležitost pro představení knihy s názvem „Building a Bridge“ od amerického jezuitského kněze Jamese Martina, která se věnuje možnostem stavění mostu mezi římskokatolickou církví a lidmi s menšinovou sexuální orientací (podtitul knihy je uveden v nadpisu článku). Kniha zatím nebyla přeložena do češtiny. Zde prezentujeme její druhé, rozšířené vydání (nakladatelství HarperCollins roku 2018).
Autor v úvodu vysvětluje několik postřehů, které jej motivovaly k prohloubení dosavadní reflexe. Dle jeho názoru není služba LGBT lidem jen službou několika procentům populace, ale je to služba celé církvi. Je to zároveň církev, která nese hlavní zodpovědnost za dialog a smíření, protože právě ona odsunula LGBT katolíky na okraj. Existují jistě otázky, v nichž se církev a většina LGBT komunity neshodnou (stejnopohlavní soužití, sexuální morálka), ale je naopak řada dalších společných témat, které mohou být předmětem dialogu a modlitby. Právě na ty se jezuita James Martin ve své knize soustředí.
Mnohé reakce na první vydání knihy vedly autora ke zjištění, jak mnoho homofobie ještě existuje ve společnosti a v církvi; tato zlost má zřejmě řadu příčin: obava z osob, které jsou vnímány jako jiné a jako hrozba; nenávistné vnímání LGBT osob především jako hříšníků; odpor vůči myšlence stejnopohlavní přitažlivosti či soužití; dále strach, že snaha „budovat most“ povede ke změně dosavadního učení církve; frustrace z pohledu na Ježíšovu praxi, která zahrnovala přijímání lidí na okraji, což v dnešním kontextu zahrnuje požadavek přijímání osob s LGBT orientací ze strany křesťanů; v neposlední řadě též možný diskomfort z vlastní sexuality, který může ústit do hněvivých reakcí.
Téma, o kterém pojednává tato kniha, vzbudilo ve farnostech v USA velký ohlas, což lze vnímat jako zájem o pozitivně pojatou diskuzi, touhu „stavět most“; kniha samotná chce být pozváním k takovému dialogu a též k modlitbě.
Vztahy mezi LGBT katolíky a institucionální římskokatolickou církví jsou leckdy napjaté v důsledku nekomunikace a nedůvěry. Je třeba stavět most, a to z obou stran. Most založený na vzájemném respektu, soucítění a citlivosti. Právě tyto tři postoje mají podle Katechismu katolické církve (čl. 2358) charakterizovat přístup katolíků k homosexuálním lidem. (V českém překladu katechismu čteme doslova, že „mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem“). Nejprve autor načrtává rysy stavby mostu ze strany církve, následně ze strany LGBT komunity.
RESPEKT VŮČI LGBT
Základním požadavkem respektu či úcty je podle Martina uznání toho, že LGBT komunita existuje. Katolíci s menšinovou sexuální orientací jsou plnohodnotnými členy církve, a to v síle svého křtu. V některých diecézích, farnostech a katolických školách v USA již existují pastorační aktivity, které pomáhají LGBT katolíkům vnímat, že jsou v církvi vítáni.
Dalším projevem úcty a mezilidské slušnosti je nazývání člověka způsobem, jaký on sám preferuje. Podobně jako o Afričanech není vhodné hovořit jako o „černých“ nebo o „negrech“, církevní představitelé by se měli vyvarovat toho, aby o nich hovořili jako o lidech „postižených homosexualitou“ či o „sodomitech“.
Projevem respektu je též uznání toho, že LGBT katolíci obohacují církev svými jedinečnými dary. Mnoho z nich vynikajícím způsobem pracuje v řadách kléru, mezi řeholníky či laiky, kteří se zapojují do pastorace či liturgie, duchovní hudby, školství nebo charity. Mnoho LGBT lidí se od raného věku setkávalo s nepochopením, předsudky, nenávistí, pronásledováním nebo dokonce násilím, takže mají pak často přirozený soucit s potřebnými. Pokud své nepřijetí ve farnosti překonali v síle víry, dosáhli vytrvalosti a dospěli k odpuštění. LGBT křesťané bývají též nejúčinnějšími evangelizátory ve své komunitě.
James Martin dále hovoří o zvláštním daru celibátu kněží, řeholníků a řeholnic, kteří jsou gayové a lesby. Podle něj existuje řada důvodů, proč svoji sexuální orientaci skrývají – je to jejich soukromí, jejich představení si to třeba nepřejí, možná s tím sami nejsou spokojeni nebo se obávají reakce těch, kterým slouží. Mezi nimi jsou tisíce svatých a obětavých lidí, kteří žijí svůj celibát a sliby čistoty. Jejich životy jsou pro církev darem, i když pravda o jejich orientaci může někoho rozladit.
Lidé s LGBT orientací jsou stejně jako všichni ostatní povoláni ke svatosti. Je velmi pravděpodobné, že i někteří oficiálně uznaní svatí byli gayové, lesby či bisexuálové. Někoho taková myšlenka může pohoršit, ale není důvod: být gay není hřích. Církev je tedy podle Martina povolána, aby oceňovala dary osob s menšinovou sexuální orientací a ujišťovala je, že jsou milovanými Božími dětmi.
SOUCÍTĚNÍ S LGBT
James Martin se dále ptá, jak může církev cítit s muži a ženami homosexuální orientace? Prvním a základním požadavkem je naslouchání. Existuje řada velmi osobních otázek, na které se katolická hierarchie (a nejen ona) může ptát jednak LGBT bratří a sester, ale také jejich rodin. Když budeme naslouchat jejich životním příběhům, jejich radostem a bolestem, poučíme se, začneme chápat výzvy a získáme inspiraci.
Autor je přesvědčen, že v zemích, kde může být člověk uvězněn nebo legálně zabit, pokud je gay nebo pokud má homosexuální vztah, má institucionální církev absolutní morální povinnost veřejně se těchto lidí zastat. Součástí povolání k učednictví Ježíše Krista je mít soucit s těmi, kteří jsou diskriminováni – konkrétní pomocí, zastáním a péčí (viz podobenství o milosrdném Samaritánovi Lk 10,25-37).
Otevřené zastání je podle Martina třeba i v západním světě. Je důležité neignorovat mnohem vyšší počet sebevražd mezi LGBT osobami, stejně tak nesrovnatelně větší množství útoků z nenávisti vůči nim. Na všech stupních škol je dosud přítomná šikana motivovaná právě odlišnou orientací žáků a studentů.
James Martin má za to, že křesťané mají opustit svoji indiferenci a zajímat se o život všech marginalizovaných, včetně LGBT, sdílet jejich bolesti a radovat se z jejich radostí. Takový přístup je nesmírně obohacující nejen pro ně, ale zpětně i pro celou církev.
CITLIVOST PRO LGBT
Třetím pilířem mostu církve vůči LGBT lidem je podle autora otázka citlivosti, porozumění, empatie. Zdá se, že řada neporozumění a zranění vychází z toho, že mnoho představitelů církve ještě osobně nepoznalo otevřeně homosexuální lidi. Dokud bude scházet přátelské poznání a budou se naopak objevovat homofobní výroky církevních představených, bude těžké získat potřebnou citlivost.
Na příběhu římského setníka (Mt 8,5-13) a celníka Zachea (Lk 19,1-10) autor ilustruje, jak Ježíš nikoho neškatulkoval. Pro Ježíše neexistovalo rozdělení na „my“ a „oni“, on všechny zahrnoval do „my“. Za svoji inkluzivní praxi byl pak často kritizován. Na častou námitku, že se nemůžeme setkávat s LGBT lidmi, protože oni hřeší, autor poukazuje na Ježíšovu strategii: nejdříve společenství, pak obrácení. Papež František říká, že máme doprovázet lidi tak, jak je doprovázel Ježíš. Ježíš by nikdy neřekl: „jdi pryč, protože jsi homosexuál” (viz tisková konference v letadle při návratu papeže z Gruzie a Ázerbajdžánu, 2016).
Citlivost v běžném jazyku znamená obezřetnost vůči tomu, co by mohlo druhého zranit nebo urazit. Někteří biskupové navrhli přehodnotit formulaci v Katechismu katolické církve (čl. 2357 a 2358), která říká, že homosexuální orientace a homosexuální jednání jsou „vnitřně nezřízené,“ resp. „objektivně se vymykají řádu“. Naše sexualita se dotýká všeho, co děláme, včetně způsobu, jakým milujeme. Uvedené onálepkování sexuality jedince znamená říci, že i ty nejčistší formy jeho lásky jsou nezřízené. Mnohým LGBT katolíkům se to zdá přehnaně kruté. Citliví a milující vychovatelé vnímají, že pro generaci dospívajících gayů a leseb by takový způsob vyjadřování mohl mít fatální následky.
RESPEKT VŮČI CÍRKVI
James Martin navrhuje, aby též LGBT katolíci zvolili cestu respektu, soucitu a citlivosti, proto se v následujících třech odstavcích podívejme na náš pomyslný most z druhé strany. Pro dlouhodobě zraňované katolíky je to velký až bolestný požadavek, ale jinak nelze překonat příkop „my versus oni“.
Katolíci věří, že ordinovaní služebníci církve mají zvláštní milost k vedení církve, autoritu, jež navazuje na apoštoly. Členové církve mají tedy pečlivě naslouchat jejich učení a respektovat ho. Pokud episkopát hovoří o LGBT problematice způsobem, s nímž LGBT katolíci nesouhlasí, který je rozčiluje nebo dokonce uráží, podle autora jsou tito členové církve pozváni doptávat se: „Co vlastně říkají? Proč? Co za tím je?“ LGBT katolíci jsou povoláni naslouchat, přemýšlet, modlit se a následně používat své poučené svědomí k rozhodování ohledně svého života.
Kromě toho si biskupové zaslouží i lidský respekt. Posměšky či obviňování z pokrytectví jsou projevem zacyklení v bludném kruhu nenávisti. Mít úctu k lidem, se kterými nesouhlasím, je srdcem křesťanské cesty a zároveň lepší strategií. Lépe se přece odpovídá na vlídnou konverzaci než na neuctivé výpady, vysvětluje James Martin.
SOUCÍTĚNÍ S CÍRKVÍ
Autor zve také k soucitu s církevní hierarchií – poznat v církevních představených bratry, a to skrze poznání jejich života v kontextu jejich náročné a zodpovědné služby.
Mimoto i mezi lidmi ve vedoucích pozicích církve mohou být ti, kteří byli v mládí terorizováni kvůli své orientaci. Vzhledem k tomu, že dříve bylo ve společnosti mnohem více neporozumění a nenávisti vůči gayům, tato zkušenost mohla předznamenat jejich nepřátelské jednání vůči LGBT komunitě. I s nimi máme soucítit a modlit se za ně.
Jezuita Martin pozoruje, že v poslední době se na celosvětové úrovni ze strany biskupů a farností projevuje větší porozumění vůči LGBT katolíkům. Církev ale prý potřebuje ještě více času - je to stále dost nové téma. LGBT bratři a sestry mají mít trpělivost a přispět i svou modlitbou.
CITLIVOST PRO CÍRKEV
Autor zve dále LGBT komunitu k hlubšímu rozlišování toho, kdo mluví a jak to vyjadřuje. Je třeba rozlišovat různé stupně autority v církvi a též se mít na pozoru před mainstreamovými médii, která s oblibou vytrhávají věci z kontextu a neadekvátně je nafukují.
Papež František v apoštolské exhortaci o rodinném životě s názvem Amoris Laetitia – Radost lásky píše: „Chceme zdůraznit, že každého člověka bez ohledu na pohlavní orientaci je třeba respektovat v jeho důstojnosti, s úctou přijímat a pečlivě se vyhýbat jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace, zvláště každé formě agrese a násilí. Ve vztahu k rodinám jde o poskytnutí uctivého doprovázení, aby se těm, kdo mají homosexuální sklony, dostávalo nezbytné pomoci pro pochopení a plné uskutečnění Boží vůle v jejich životě“ (čl. 250). Papež zde zdůrazňuje důstojnost těchto osob a mimochodem nezmiňuje nic o „objektivní nezřízenosti“ uváděné ve starších církevních dokumentech. V Americe bylo slyšet hlasy, že to není dostatečné. Představte si ale, že to čtete v zemi, kde je násilí vůči LGBT lidem běžné a katolická církev k tomu dosud mlčela. To, co je na jednom konci světa samozřejmostí, na druhém může být riskantní výzvou, komentuje Martin.
Výzva ohledně citlivosti se týká i proroctví. Proroci jsou někdy povoláni k tomu, aby druhé provokovali, či dokonce rozčilovali. Někteří členové LGBT komunity se stávají proroky plnými hněvu v zanícení pro spravedlnost. Na jednu stranu to lze chápat, na druhou stranu autor konstatuje, že motivací skutečného proroka je hluboká a autentická láska. Proroctví má tedy předcházet rozlišování a provázet citlivost.
SPOLEČNĚ NA MOSTĚ
Dokončili jsme naši exkurzi po mostě, který je postaven na třech pilířích katechismového přístupu ke službě LGBT lidem: respektu, soucítění a citlivosti. Něco se jistě těžko poslouchá LGBT komunitě, něco zase církevním autoritám. Žádný směr není úplně snadný. Věřit v takový most znamená věřit, že se představitelé církve a LGBT komunita mohou vzájemně setkávat, doprovázet a milovat. Znamená to též věřit, že Bůh si přeje odpuštění, smíření a jednotu. My všichni jsme společně na mostě, protože tím mostem je církev. Právě proto je zde pro každou skupinu přijetí, společenství a láska.
Touto reflexí americký jezuita James Martin uzavírá první část knihy určené k reflexi a diskuzi. Na ni navazuje druhá část určená k modlitbě a meditaci. Jedenáct pasáží ze Starého i Nového zákona je opatřeno krátkým komentářem a sérií otázek, které mohou s užitkem využít nejen LGBT křesťané, ale i ti, jež by jim rádi pomohli lépe se začlenit do života církve. Zvláště silná je „Modlitba pro chvíle, kdy se cítím odmítnutý”.
Několik biblických témat Jamese Martina využilo sdružení Logos již v rámci Prague Pride 2018 při odpoledních meditacích na Střeleckém ostrově. Prezentace první části této knihy významně přispěla k realizaci konstruktivní diskuze o budoucnosti křesťanských církví v naší zemi, která byla součástí programu letošního Prague Pride.
P. James Martin, SJ (*1960) je jezuitský kněz žijící ve Spojených státech. Mimo jiné je známou tváří amerických televizních pořadů, poradcem vatikánského Sekretariátu pro komunikaci a autorem bestselleru “Jezuitský návod (téměř) na všechno”. Kniha „Building a Bridge” našla velmi pozitivní ohlasy nejen v amerických médiích, ale i u řady amerických biskupů, včetně kardinála Kevina Farrella, prefekta vatikánského Dikasteria pro laiky, rodinu a život.