Dne 14. ledna uplynul rok od naší partnerské registrace na Staroměstské radnici. Samozřejmě jsme to pěkně oslavili a dali si jako dárek pár dní volna v Miláně. Kromě toho jsme se pokusili odpovědět na otázku, jak tento krok hodnotíme po roce soužití.
Jirka: Mnohokrát jsem se během svého dospělého života zasnil, že by bylo úžasné mít po svém boku milujícího muže, přívětivý domov, společníka na cesty, někoho, s kým se můžu dělit o vše. Během své kněžské kariéry si mi sice dostávalo množství projevů Boží lásky, jistého zázemí církve, přátel a smysluplného poslání. Nic z toho ale nedokázalo odvrátit pocit osamělosti, povrchnost a strojenost většiny vztahů, dále též únavu, citovou vyprahlost a pocit zbytečnosti. Teď vidím, že stálo za to vystoupit ze systému a nechat v sobě ožít člověka z masa a kostí, který se může těšit výsadě sdílet život s někým druhým a jedinečným. Samozřejmě, že jsme se během toho roku života ve společné domácnosti občas pohádali, ale také jsme se vždy usmířili, hrany obrousili a vztah prohloubili. A tak po roce říkám: ano, jsem šťastný, že mám Toma a že nám Pán dopřává tento společný čas.
Tom: Jeden rok od svatby, co na to říct? Vlastně asi to, že je to přesně takové, jaké jsem si to představoval. Nikoliv v těch romantických chvílích čerstvé zamilovanosti, ale spíš v těch chvílích, kdy člověk reálně pozoruje svět kolem sebe, a dokonce snad trochu přemýšlí i o smyslu života. Za ten jeden rok mám dojem, že jsme prostě úplně běžný pár. Prožili jsme skvělou svatební cestu, začátek společného podnikání, zařizování společného bydlení. Opravdu hodně jsme se nasmáli, chvílemi jsme spolu nemluvili a zbylý čas jsme byli prostě v pohodě. Občas chce být každý radši chvíli sám, ale vlastně oba víme, že život bez toho druhého už nedává smysl. Čím dál méně je to on a já, čím dál více jsme to my.
Můžete ještě mrknout na fotky z oslavy a z výletu do Milána:
Jeden rok od svatby
